Sibiřské haiku, J. Vile, L. Itagaki, překlad: V. Kociánová
Opět jedna knížka, která si mě našla.
Lítala okolo mě už delší dobu. Tu vyskočila na FB, tam zase na IG. Tady úžasná
recenze, tam ještě lepší.
Ale do koupě jsem se nehrnula, silná
témata, pohnuté osudy. Neměla jsem chuť.
Nakonec na mě vyskočila na místním swapu
za tři krabicová mléka :-D Tak to už mi přišlo jako osud a rychle jsem po ní
chňapla.
Hned na první dojem uchvátí obálkou,
tloušťkou a materiálem.
Po prvním prolistování bylo jasné, že
odkládám rozečtenou knihu a haiku přečtu ještě ten večer.
Naprosto originálně zpracované
historické těžké téma. Část text, komiks, návod na origami, dopis nebo celostránková
ilustrace.
Téma deportace litevského obyvatelstva,
kdy přes noc byly oběti zatčeny a zavlečeny na Sibiř včetně žen a dětí.
Totalitní režim deportoval cca 130 tisíc lidí a dalších asi 156 tisíc
uvěznil. Podobný průběh, rozsah i motiv měly ve stejné době represe
v Lotyšsku a Estonsku.
Příběh jedné rodiny, která byla
vyhnána, spolu s dalšími lidmi, ze svých domovů na Sibiř. Důvod neznali,
následky si nesli celý život. Vše je vyprávěno ústy malého Algiska. A právě
díky tomu, že vše vypráví malé dítě, že vidíme to neštěstí jeho dětskýma očima,
činí knihu dojemnou a nádhernou. Jak děti dokáží i v největší bídě
prožívat radost, lásku a trochu i štěstí. Fantazie, naivita, představivost v krutých
časech Sibiře.
Moc se mi líbila i stálá přítomnost
mrtvých- jako duchové byli s Algiskem celou dobu a on je cítil.
Drsný příběh z pohledu dítěte, z kterého
mrazí, který dojímá.
Inspirováno skutečným příběhem
autorčina otce.
„Japonští vězni, muži odtržení od
rodin, nám připomínali naše otce, které odvezli neznámo kam Proto jsme je měli
rádi.“
„Přiběhla Dalia, přinesla jemný šátek,
který právě dopletla z vlastních kadeří, a nahé novorozeně do něj
zabalila.“
„Spať!“
Komentáře
Okomentovat