Digiděti, Jak pečovat o děti, o něž současně pečují digitální technologie?

Jan Kršňák

 

„Já mám malinké dítě, nás se to netýká.“

„U nás je jen batole, pouštíme maximálně Binga, to není pro mě.“

„Předškolák se dívá jen na námi vybrané pohádky, takže nic.“

„Já vím, omezovat, nepouštět, zakazovat!“

„Taková hloupá hra k nám do domu stejně nesmí!“

„Prostě jí zakážu sociální sítě a je vyhráno.“

Co věta, to omyl.

Kniha digiděti vám osvětlí celou problematiku digitální společnosti, v níž vyrůstají naše děti.

Zajímavá publikace o dnešním světě, který je plný technologií, o světě, ve kterém se snažíme vychovávat svědomitě naše děti.

„Jsme poslední generací rodičů, která si pamatuje, že internet nemusí být zapnutý.“

Digiděti jsou děti, pro které jsou technologie, počítač, mobil, internet naprosto samozřejmou a běžnou věcí, jako je například vzduch a příroda. Neumí si vůbec představit, že to tak nebylo vždycky. Netuší, že věc mohou vypnout a zkusit žít bez připojení.

 „Jsme závislý na technologiích a naše děti na nich budou také závislé.“

„Naši závislost přenášíme na děti. Jsme jejich rodiče, od nás se učí, jak žít.“

Technologie samozřejmě nejsou jen špatné, jak se v knížce také dočtete. Musí se ale najít správná rovnováha v jejich používání s rozvíjením lidskosti, kreativity při jejich nepoužívání.

Pro rodiče je důležité, aby zkusili nahlédnout do technologií s dětmi, nezakazovali je, ale zkusili je společně pochopit, aby o nich mohli společně i mluvit. Mluvení, sdílení pěstuje důvěru, důvěra posiluje sebedůvěru. V knize vyčtete i odpověď na otázku Jak souvisí sebedůvěra s kyberprostorem?.

Najdete zde i návod na Rodinnou dohodu o úklidu technologií. Hodí se v momentě, kdy už nějaké z dětí začíná hrát hry nebo brouzdat po internetu.

Kniha je rozdělena do několika částí, které nejsou striktně vymezeny, ale čtenář je pozná. Úvod do problematiky, menší děti, puberta, síť a naše duše, aktuální školství.

„Na naší pozornosti dětem záleží v jakémkoli věku, i v pubertě, kdy to skrývají.“

Nehledejte zde tabulky, grafy ani schémata. Najdete zde hlavně povídání z širšího úhlu pohledu o působení technologií na lidi a až filozofické povídání o technologiích a lidské duši.

„Čím víc se vymazává hranice mezi sítí a lidmi, tím zbývá méně místa pro růst lidskosti.“

„Buď to budeme my, kdo dětem ukáže, že síť má své hranice a digitální technologie lze občas nepoužívat, anebo jim to neukáže nikdo. Jsme poslední generací, kterou to může napadnout.“

Kniha se nečte jednoduše, je to hustý text, u kterého čtenář musí přemýšlet. Ale na každé stránce najdete perlu, pravdu o světě, kterou si budete chtít podtrhnout nebo zapsat.

Kdyby kniha obsahovala ilustrace nebo zvýrazněné písmo, schéma či jiné „rozbití textu“ udržovala by se při čtení lépe koncentrace.

Digiděti by mohla být skoro až povinná četba pro všechny rodiče dětí, které přicházejí do styku s televizí, mobilem, internetem, hrami či YouTube.

Po přečtení se u vás leccos změní, zaručuji.

Doporučuji k přečtení a zvýrazňovač do ruky.

Za možnost recenze děkuji nakladatelství JOTA.