Jozova Hanule, K. Legátová, Paseka

"Pochoduji jako voják, kterému bubnují do kroku. Má duše mě opustila. Bloudí horskými stráněmi a hlídá zbytečné hroby."

Novela situovaná do období druhé světové války. Malý uragán v mé letošní četbě. Všechny letošní knihy se mi líbily, ale u každé jsem měla malé "ale". U této knihy ne. Útlá knížečka, která se četla jedním dechem.

Příběh nás zavede do pohraniční vesnice Želary. Vše se točí kolem mladé lékařky Elišky, která utíká před nacistickým pronásledováním. Jedinou možnou záchranou je odjezd a soužití s vesnickým prosťáčkem. S kovářem Jozou. Sledujeme, jak se sžívá s odlišnou mentalitou, jak odkrývá minulost svého muže a jak nachází jeho krásu. Kniha je protkaná jejich citem, máte dojem, že si na něj můžete sáhnout, tak silně působí.

Mladá lékařka poznává mnoho nového a zažívá mnoho dobrého. Sledujeme, jak se počáteční opovržení a vztek mění v úctu, úžas a lásku.

Poznáváme spolu s ní, že pravý milostný vztah je životní zázrak. A že ten zázrak můžete nalézt uprostřed luhů a hájů v nuzném stavení.

Kniha zaujme svojí syrovostí, přímostí, příběhem bez kudrlinek a příkras. Autorka krásně vykresluje charaktery a vládna nádhernou češtinou.

Knihu vnímám jako pohlazení po duši, které mnou bude ještě chvíli rezonovat.

V závěru knihy se Eliška vrací do původního svého světa a má možnost se vrátit ke svému bývalému ženatému milenci. Ta věta vystihuje vše.

"Kdyby pochopil- a pochopil by brzy-, že v jeho náruči vzlykám po Jozovi."